Titulní strana – foto Opava

Geografické vymezení Slezska se přibližně kryje s horním a středním povodím řeky Odry po soutok s Lužickou Nisou. Správní hranice mělo v minulosti značně proměnlivé, dnes se z největší části nalézá v Polsku. V 1. – 4. století našeho letopočtu označovali antičtí autoři, mimo své území ne vždy přesní, kraje severně od Dunaje jako Velkou Germánii, protože zde sídlily vedle staršího obyvatelstva – Keltů a mnohých jiných – také germánské kmeny. Podle jednoho z nich, Silingů, ponejvíce němečtí historikové odvozují jméno celého regionu. Během stěhování národů v letech 400 – 600 se ale Germáni začali přemísťovat a nejpozději v 6. století přišli do povodí Odry z prostoru mezi Vislou a Dněprem Slované. S nimi Slezané a nejspíše jejich posvátná hora Ślęża, starým jménem Slenz, česky Sobotka, německy Zobten, nacházející se na levém břehu střední Odry jižně od Vratislavi, či opodál protékající řeka Slenza (odv. z adj. slizký, vlhký) česky Sleza, německy Lohe, polsky Ślęża dala Slezsku jméno. Staroslovansky znělo asi jako Slęz-isk(o). Nálezy po Germánech jsou v těchto místech jen ojedinělé. Latinský název je Zlesia, Silesia. Svým původem slovo spadá do předslovanských i předgermánských dob.

První spolehlivější zpráva o Slezanech pochází z konce 9. století z díla tzv. Geografa bavorského. V té době bylo území pozdějšího Slezska součástí nebo alespoň pod kulturním a politickým vlivem Velkomoravské říše (833 – 906). Po jejím pádu se na teritoriu Slezanů a Dědošanů zřejmě utvořil jakýsi celek, snad kmenový svaz, v němž se hora Ślęża stala nadregionálním kultovním místem. O něco mladším dokladem o Slezanech je poněkud nejasná tzv. zakládací listina pražského biskupství z roku 1086, která uvádí, že za jeho severní hranicí se nacházejí mj. Pšované, Charváti a Slezané – ve tvaru Zlasane (Slasane).

Slezskou metropoli Vratislav podle pověsti založil přemyslovský kníže Vratislav I., vládnoucí v letech 915 – 921. Nelze ale vyloučit, že Slezsko, ev. jižní Poodří, patřilo k českému přemyslovskému státu až od roku 950. Roku 965 se první historický kníže Polska Měšek I. oženil s dcerou českého knížete Přemyslovce Boleslava I. Dobravou a po několika letech bojů v roce 990 připojil k Polsku Dolní a Střední Slezsko. V roce 999 ovládal celé Slezsko a krátkodobě i Čechy (1003 – 1004) druhý polský panovník král Boleslav I. Chrabrý. Za Břetislava I. bylo Slezsko v letech 1039 – 1050 součástí českého státu, potom opět v Polsku, kde zůstalo do roku 1335. Jako trvalý útvar vzniklo Slezsko ve 14. století, během 15. století přešel tento název na širší oblast středního a horního Poodří, kdy se začalo běžně rozlišovat Dolní a Horní Slezsko.

Slezsko, původně rozdělené na kmenová území, se roku 1138 stalo tzv. údělným piastovským knížectvím (jednou z provincií polského státu), čímž se poprvé politicky zviditelnilo. V roce 1177 došlo k jeho rozdělení na čtyři části, roku 1202 sestávalo, ještě ne trvale, z Dolního Slezska s centrem Vratislaví a Horního Slezska s centrem Opolí. Dalším dělením vzniklo sedmnáct až osmnáct, krátkodobě dvacet dva, drobných údělů, na sobě nezávislých knížectví – vévodství. Ta zajišťovala svým držitelům vysoké a renomované postavení, ale vzhledem ke zpravidla nevelké územní rozloze neposkytovala dostatek prostředků pro náležitou reprezentaci. Ve 13. století se polská říše proměnila na volné seskupení piastovských údělných knížat, mezi kterými mohla ekonomicky poměrně silná slezská knížata vystupovat do jisté míry samostatně.

Šestnáct slezských knížectví v době před rakousko – pruským konfliktem v 18. století: Hlohovské, Zaháňské, Volovské, Olešnické, Lehnické, Vratislavské, Javorské, Svídnické, Břežské, Minstrberské, Opolské, Niské, Ratibořské, Krnovské, Opavské, Těšínské knížectví a Pštinské panství. Silnou čarou je přibližně vyznačena hranice Česka.

Většina velmocenských snah ve středověku a raném novověku měla dynastický podtext. V boji o získání Slezska se angažovaly Polsko, Braniborsko (braniborsko – pruský stát), Sasko (drážďanský / míšeňský dvůr Wettinů), Uhry (Matyáš Korvín), Švédsko, Dánsko a český stát a jeho představitelé.

Ve 13. a na počátku 14. století se slezská knížata považovala za knížata polská. Jejich blízké vztahy s českými králi byly ve shodě s tehdejším evropským chápáním lenního práva. S Přemyslem Otakarem II., vládnoucím v letech 1253 – 1278, navazovala úzké kontakty zejména vratislavská knížata, kontingenty některých slezských knížat se s ním zúčastnily bitvy na Moravském poli. Společné kulturní prostředí tehdejší Evropy završoval latinský univerzalismus. Do počátku 14. století byly u nás obecně psány listiny latinsky, potom kromě toho německy a od druhé poloviny 14. století také česky. Ve středověku nebyla jazyková stránka pojímána z hlediska prestiže, nýbrž praktičnosti – samozřejmě vždy v zájmu někoho. Pokud se v 15. a 16. století výslovně jednalo o jazyk listin, souviselo to namnoze s právními zvyklostmi a bojem o zachování stavovských svobod.

Od počátku 14. století vzrůstal ve Slezsku český politický vliv v souvislosti s nastoupením dynastie Lucemburků na český trůn roku 1310, Slezsko se stává lénem Koruny české. Jan Lucemburský, syn římského panovníka Jindřicha VII., roku 1329 poprvé použil státoprávní pojem CORONA ET MENSA REGNI BOHEMIAE, Koruna a stůl Českého království (obdoba Koruny uherské). Zahrnovala jak původní území českého státu – české historické země, tak i přičleněné země Slezsko (od roku 1356) a Lužice včetně zahraničních lén, a to bez ohledu na státoprávní rozdíly. Jejím symbolem se stala svatováclavská koruna. Koruna česká byla právně ustavena roku 1348. Instituce Koruny české byla samostatnou právnickou osobou (státním společenstvím) nezávislou na českém státě, i když s ním byla pro zjednodušení ztotožňována. Ještě roku 1848 slezští stavové o příslušnost k ní opírali svou zemskou identitu, později se tento útvar neuplatňuje.

Po nástupu Vladislava II. Jagellonského na český trůn došlo v roce 1478 k oddělení Slezska od Zemí Koruny české a jeho ovládnutí uherským králem Matyášem Korvínem. Po roce 1490 bylo včleněno zpět. Slezská reprezentace – knížata a stavové – ovšem vyvíjela vůči bohemocentrismu vlastní separátní regionální politiku a i když opustila protičeské postoje, svých emancipačních snah se nevzdávala. Mnohá piastovská knížata ve Slezsku úzce spolupracovala s Jagellonským polským dvorem. K blízkému Krakovu inklinovali především těšínští Piastovci, Kazimír II. Těšínský se stal důvěrným spolupracovníkem bratra Vladislava II. Jagellonského, polského kralevice Jana Olbrachta, který od roku 1491 spravoval některé části Slezska po Jánoši Korvínovi. Na Opavsku a v Dolním Slezsku záhy nastoupil jiný Jagellonský příslušník a pozdější polský král Zikmund. Správa polských kraleviců byla často ostře kritizována českými stavy jako zásah do integrity zemí Koruny české.

Výrazná změna ve státoprávním postavení Slezska nastala v roce 1742 za rakouské císařovny Marie Terezie, když jeho převážnou část prohrála ve válce o rakouské dědictví s (militantním) Bedřichem II. (něm.: Fridrichem II.) Velikým. Tehdy pruská armáda po dvou letech bojů definitivně porazila armádu habsburského císařství u východočeských Chotusic nedaleko Čáslavi a vytvořila tak pruské Slezsko, zahrnující více než 85% původního slezského území a Kladsko. Proces vyřazování Slezska z českého státu byl ale dlouhodobý, pruský král v roce 1740 jen využil možnosti, která se mu nabízela. Ziskem Slezska učinili němečtí Hohenzollerni z Pruska evropskou velmoc.

České koruně zůstala menší oblast, kterou tvořilo z Horního Slezska v úplnosti pouze Těšínské knížectví (k němuž se počítala stavovská panství bílské, roku 1754 povýšené na knížectví, orlovské, rájské, rychvaldské, frýdecké, fryštátské, lutyňské, doubravské a zbytek panství bohumínského, původně patřícího do Ratibořského knížectví) a jižní část Knížectví opavského (a krnovského), bez své historické součásti Hlučínska. Z Dolního Slezska pak jižní část Knížectví niského (Jesenicko). Hlavním městem tohoto Slezska se stala Opava se sídlem Královského úřadu (do roku 1782).

Těšínsko patřilo z hlediska církevní správy do vratislavské arcidiecéze, farnosti podléhaly opolskému arcijáhenství. Do církevní působnosti Moravy Těšínsko nikdy nespadalo a v rovině státní ideologie a církevní politiky se polský král vratislavského biskupství nezřekl.

Holasicko, pro něž se vžil název Opavsko, patřilo v roce 1155 mezi piastovské kastelánie vratislavského biskupství, po roce 1195 bylo již v rámci Moravy a arcidiecéze olomoucké ve sféře českého státu jako součást olomouckého přemyslovského údělu. Od konce 13. století se ale začalo od Moravy oddělovat. Roku 1318 Jan Lucemburský udělil opavské vévodství Mikuláši II. jako české léno (v jeho rodu žili Přemyslovci ve Slezsku ještě téměř 100 let po smrti Václava III. v roce 1306) a když roku 1336 opavští vévodové získali vládu v Ratibořsku, poprvé se Opavsko alternativně počítalo ke Slezsku. Na počátku 16. století se dostalo do přímé podřízenosti panovníkovi a oscilovalo ve své příslušnosti mezi Moravou a Slezskem. V roce 1567 Maxmilián II. rozhodl spor ve prospěch Slezska, v roce 1613 se Opavsko a Krnovsko stalo knížectvím Lichtensteinů (do roku 1918). Do třicetileté války tedy opavské korunní léno nepokládáme za typicky slezské, po Bílé hoře (1620) je již nedílnou součástí Slezska, ev. definitivně právně stvrzeno v roce 1659 anebo 1698. Podle církevní správy Opavsko zůstalo u arcidiecéze olomoucké. Jesenicko (Nisko) bylo podřízeno vratislavskému biskupství.

Území biskupství a arcibiskupství se nekrylo se zemskými ani státními hranicemi, protože katolická církev začala budovat svou správní organizaci na území Slezska již okolo roku 1000, kdy bylo císařem Otou III. založeno Hnězdenské arcibiskupství a v jeho podřízenosti vratislavské biskupství. Současně bylo založeno nové biskupství v Krakově, čímž se Krakovsko i po církevní stránce odtrhlo od Čech. Hranice vratislavské a olomoucké arcidiecéze byly sjednoceny s hranicemi Československa a Polska až roku 1978.

Pro Polsko bylo založeno biskupství v Poznani nejpozději v roce 968. Pražské biskupství bylo založeno za českého knížete Boleslava II. v roce 973 římským císařem a německým králem Otou I. Zahrnovalo Čechy, Slezsko, Krakovsko a další území. Do roku 1344 byla pražská diecéze podřízena mohučskému arcibiskupství. Vlastní moravská diecéze, nezávislá na české (pražské), existovala již v roce 976. Olomoucké biskupství bylo založeno (obnoveno z Velkomoravského období) roku 1063. Roku 1085 byly pražská a moravská diecéze (opět) spojeny.

Středověká římská říše, fiktivně navazující na staré římské impérium, se rozkládala na území dnešního Německa (její jádro), Belgie, Nizozemí, východní a jihovýchodní Francie, Rakouska, Švýcarska, Slovinska, severní poloviny Itálie, Čech a Moravy. Rok 800 znamenal zrod západního císařství (vybudováním Římského císařství Karlem Velikým, 768 – 814), v roce 962 je Ota I. obnovil. Po bitvě u Slavkova v roce 1805 Svatá říše římská národa německého zanikla, starý svazek Českého království s Říší tím padl.

Určité různice plynou z názvu habsburského soustátí, které se nikdy nejmenovalo Rakousko. V letech 1276 – 1804 se neoficiálně hovořilo o habsburské monarchii či rakouské monarchii, tento státní útvar ale neměl oficiální název. 1804 – 1867 to bylo rakouské císařství a 1867 – 1918 Rakousko – Uhersko. Přijetí titulu „císař rakouský“ v roce 1804 mělo být dynastickým gestem Františka II., jímž se vyrovnával císařskému stavu Napoleonovu. Někteří autoři pak konstatovali: „podunajské země dostaly poprvé společného označení“. Avšak titul císařství v podstatě příslušel habsburskému domu nikoliv nějakému teritoriu. Mezi mnoha jinými nesl císař i nadále titul arcivévoda rakouský, tedy obou zemí na západ a na východ od Enže (Arcivévodství rakousy pod Enží – Dolní Rakousy s hl. městem Vídní a Arcivévodství rakousy nad Enží – Horní Rakousy s hl. městem Lincem). V roce 1867 zmizel pojem rakouské císařství a nastoupila rakousko – uherská monarchie nebo rakousko – uherská říše. Vedle oficiálního označení „Království a země na říšské radě zastoupené“ se běžně hovořilo o Rakousku, Předlitavsku atd. Císař František Josef I. užíval ve zkrácené titulatuře Císař rakouský a apoštolský král uherský.

Ani název Rakouské Slezsko nebyl obsažen v titulu habsburských monarchů. V úředních tiskovinách se psalo Schlesien (bez atributů), Kronland Ober und Nieder – Schlesien (i po roce 1742 ev. 1849), Das Herzogtum Schlesien österreichisches Antheils atd. Od roku 1742 po celé 18. století bylo vědomí sounáležitosti Slezska, resp. jeho zbytku, s Českou korunou tak silné, že převažoval termín Bömisch – Schlesien. Pojmenování Österreichisch – Schlesien se běžně užívalo od roku 1848, pokud se potřebovalo odlišit od pruského Slezska, jinak nadále platil název Schlesien. Někteří zahraniční autoři dnes vztahují termín rakouské Slezsko dokonce na celé habsburské období od roku 1526. Čeští historikové častěji označují Slezsko vytvořené po roce 1742 (a dřívější nerozdělené vždy) jako české Slezsko, aby zdůraznili jeho prvořadou příslušnost ke Koruně české. Pro období po roce 1920 se shodně uvádí československé Slezsko, ale také se tak doslovně nejmenovalo.

Znak Slezska se vyvinul ze znaku slezských Piastovců. Varianta vratislavské orlice – ve zlatém štítě černá orlice se stříbrným perizoniem (půlměsícem, zakončeným jetelovými trojlisty a ve středu převýšeným křížkem) na prsou – byla postupně vnímána jako znak Dolního Slezska. V pečeti českého krále je v tomto významu poprvé za Jiřího z Poděbrad. Po roce 1742 se prosadila i pro pruskou provincii Slezsko, jen poněkud odlišná v klenotu a ve štítonoších od orlice, která zůstala součástí habsburské panovnické symboliky jako znak tzv. rakouského Slezska. V současnosti je slezská, původně vratislavská orlice ve třetím poli velkého státního znaku ČR. V roce 1806 začala habsburská monarchie užívat nového znaku – dvojhlavého orla, dosavadního znaku Říše římskoněmecké. Do 15. století to byl znak byzantského císařství. Horní Slezsko mělo v modrém poli zlatou orlici, později se zobrazovala korunovaná. Tento znak se užíval především v Opolském a Těšínském knížectví od 13. století